Řecké volby, zmatení vládní poslanci a ekonomické perpetum mobile

Vítězství řecké Koalice radikální levice v předčasných volbách znamená začátek nové éry. Zatím se komentují přímé a nepřímé dopady na ekonomiku země, na budoucnost eura, na splácení obrovských řeckých dluhů, ale o tom hlavním se rozpačitě mlčí: Staré pořádky jsou pryč, protože demokracie dospěla do sebedestrukční fáze. Svým způsobem je symbolické, že se tak stalo právě v Řecku. Nejde o to, že plány nové řecké vlády jsou naprosto nereálné, resp. počítají s tím, že okradou své věřitele. Jde o to, že voliči takový program akceptovali. Od této chvíle je možné cokoli. Demokratická forma vlády je možná pouze za předpokladu, že soutěžení má jasná pravidla, mezi které patří v první řadě rozumnost a uměřenost cílů. Nelze hlasovat pro nesmrtelnost, protože není v lidské moci ji prosadit, i kdyby si to přáli všichni hlasující. Řekové se ve volbách vyslovili pro svoji ekonomickou nesmrtelnost. Chtějí donutit jiné, aby kvůli nim umírali. To je obyčejná diktatura. Hranice tak byla překročena a je jenom otázka času, kdy se k Řekům přidají další.

Parlamentní groteska, kterou v pátek sehráli vládní poslanci, když zapomněli hlasovat pro vydání dluhopisů za 674 miliard, otřásla důvěrou v ministra financí Babiše. Bezprostředně po hlasování obvinil opozici z obstrukcí, přestože nikdo hlasování nezdržoval, ani se nikdo nevyslovil proti návrhu. Ve skutečnosti na začátku jednání ani nebyl přítomný, přestože se jednalo o návrh zákona z jeho dílny. Hlasování sice stihl, ale Sněmovna na něho musela čekat. Zmatená místopředsedkyně Jermanová nevěděla, co má dělat s návrhem zákona, který neprošel. Premiér Sobotka prohlásil, že udělala chybu, protože před hlasováním nepoužila gong. Andrej Babiš sice uznal její argument, že poslanci nejsou malé děti, ale určitě ho to nijak neuklidnilo. Ukázalo se totiž, že organizovanost není silnou stránkou vládní koalice. Pan ministr to tentokrát prostě nedokázal. Chybějící poslanci nemakali, spíš se někde na chodbě zakecali. Třeba si u limonády povídali o tom, že už bude líp.

Fascinuje mě víra v ekonomické perpetuum mobile, které se má nastartovat tištěním peněz. Někdo přišel na to, že spotřebovávat lze pouze za předpokladu, že jsou k dispozici peníze. Bude-li neomezený objem peněz, bude i spotřeba nekonečná, řekl si ten nemoudrý filuta. A tak se zrodilo kvantitativní uvolňování. Funguje to tak, že se tisknou peníze, které se okamžitě posílají do bank. Současně se vyhlásí záporný úrok z vkladu, takže banky se potřebují získaných peněz okamžitě zbavit formou laciných úvěrů, protože jinak by platily za jejich uložení. Nikoho přitom netrápí, že i laciný úvěr je pořád dluh, že úvěrování mizerných podnikatelských záměrů nepřináší zisk a že rostoucí spotřeba čínského zboží domácí ekonomice neprospívá. Předlužené domácnosti a ztrátové firmy žádné nové úvěry nechtějí, protože si je nemohou dovolit. Horké peníze se proto ze zoufalství investují do nákupu stále horších státních dluhopisů. Je to jako zvyšovat základní sázku v ruletě: Teoreticky to jednou vyjde a všechny peníze se vrátí, prakticky však hráč dřív zbankrotuje, protože kasino neprohrává. Hodně štěstí, eurozóno!