Víkendové první kolo rakouských prezidentských voleb potvrdilo trend posledních let, že tradiční politické strany v Evropě ztrácí svoje pozice.
Už několik týdnů bylo evidentní, že kandidáti rakouských sociálních demokratů a lidovců (dvou vládních stran) v porovnání s ostatními ztrácí. To se nyní potvrdilo, takže do druhého kola postupují Norbert Hofer(Svobodní) a Alexander Van der Bellen (Zelení). Oba sice do určité míry oslovují i voliče „tabulkově“ pravicové a levicové, ale ve skutečnosti se na tento politický obsah nezaměřují. Tématem prvního kola rakouských voleb byli především migranti (a na rakouské poměry vysoká nezaměstnanost – přes 9 %). Za zmínku stojí rovněž volební účast, která se oproti minulým prezidentským volbám zvýšila o 15 % (na 68 %). Změnu volebního chování v Rakousku bychom neměli brát na lehkou míru. Rakouský politický systém stojí na masovém členství v politických stranách, takže tradiční strany se mohou opřít o statisíce svých členů a jejich rodinných příslušníků. To jim dává určitou jistotu a prostor pro budování dlouhodobého politického programu. Co však zmohou početně maličké strany v České republice? Je evidentní, že univerzální „europolitika“ je v troskách. Voliče přestaly zajímat abstraktní „hodnoty.“ Na podzim to v krajských a senátních volbách poznáme rovněž.
„Nejstarší porevoluční strana“ – ODS – oslavila 25. výročí svého založení. Žádných gratulací se jí nedostalo, protože vyjádřit sympatie k ODS, to je dnes vnímáno málem jako přiznání se ke spáchání genocidy: Za všechno zlé může ODS; vše dobré se stalo jí navzdory. Protože tento názor nesdílím a dokonce to vidím právě naopak, zaměřil jsem se na obsah všech těch odsuzujících a kritických textů, které se v posledním týdnu objevily. Lze to shrnout zhruba tak, že s ODS mají problém všichni, nejvíce však její bývalí členové a představitelé. Je pozoruhodné, že právě ti, kteří včas vystoupili (anebo museli odejít z důvodů – řekněme – neudržitelných osobních morálních a majetkových vztahů), se dnes pouští do sžíravé kritiky. Mě na tom fascinuje hlavně to, jak je snadné zaměnit osobní odpovědnost za kolektivní odpovědnost – a přesvědčit o tom všechny okolo. V praxi to funguje tak, že za každou lumpárnu nyní odpovídá strana a všichni její členové, avšak kromě viníka samotného, protože ten už ve straně není. Vznešená slova o pravicových idejích tak často kryjí obyčejné prasácké chování. Smutné je, že ačkoli je to naprosto evidentní, jakoby to nikoho nezajímalo: a nositelům prasáctví se dopřává sluchu.
Celkem nenápadně prošel další zákon, který zvyšuje pravomoci státu nad obcemi. Jedná se o voličsky líbivou novelu o Nejvyšším kontrolním úřadě, který nově bude moci kontrolovat hospodaření krajů a obcí. Vypadá to, jakoby stát nedůvěřoval schopnostem renomovaných auditorských firem. Nejde totiž o kontrolu věcné správnosti výdajů, tedy za co přesně obce utrácí svoje peníze – o tom rozhodují zastupitelé, ale o kontrolu formální správnosti, tedy jak se o výdajích účtuje. NKÚ bude objíždět 6250 obcí a měst a bude kontrolovat, zda nezávislá kontrola provedla kontrolu správně. A protože obsáhnout takový objem práce je časově nesmírně náročné, bude muset přijmout asi tak 1000 nových kvalifikovaných zaměstnanců. Výsledkem budou dramatická prohlášení státu o tom, že obce „nehospodaří správně“. Lidé se budou domnívat, že jejich starosta krade. Ve skutečnosti půjde o to, že výdaj za nákup byl zaúčtován na 501, ale měl být zaúčtován na 558, nebo o podobně strašidelnou katastrofu. Stát se zřejmě domnívá, že opozice v obcích a městech je parta dementů, která si nedokáže přečíst ani výsledovku. To samozřejmě není pravda. Je škoda, že si to poslanci myslí.
